4.3.2009
 
  Muj mesicni pobyt v Churchillu se chyli ke konci a zbyvajici cas se da klidne pocitat na hodiny.
     Hodne jsem se tu naucila nejen o medicine a o svych schopnostech,
ale i o lidech, o umeni improvizace bez nemocnice se vsemi technickymi vymozenostmi za zadkem, o jinych kulturach a hodnotach, i o lasce.
     Chodim po klinice a provozuju svuj obvykly ritual, ktery provadim vzdy, kdyz jsem nekde posledni den. Rikam  mu collecting hugs and kisses. A sem tam i emailove adresy.
     Jdu se rozloucit i s mistnimi zastupitelkami Eskymaku. Ja se proste nemuzu aspon posledni den nezeptat, jak je to s temi nosy. A tak se ptam. Posledni den mi proste projde vsechno. Pani Eskymacka se rozesmeje a vysvetli mi, ze se pletu. Ne, neotirame si o sebe nosy. Delame neco horsiho.
     Takze, nos se prilozi na tvar druheho a vtahne se vune toho druheho, jak nejsilnejsi umis. No a pak na druhou tvar. Oba to delaji vzajemne najednou, aby zjistili, jestli si voni. Take mi vysvetli, ze Eskimo znamena - ten,  co ji syrove maso. V tu chvili si uvedomuju, jak mam rada tatarak. Nakonec se me s urcitou skodolibosti zepta, jestli vim, jak se rika bilemu cloveku v Inuktitut. Netusim.
     Kablunak. Veskere Inuit osazenstvo mitnosti se zacne smat. S napetim ocekavaji, az se zeptam, jestli to neco znamena. Co bych pro ne neudelala. Znamena to neco? Znovu smich. Jedna Eskymacka si doda odvahu a rekne : Hunate oboci a velke bricho. Smich. Hm, diky. Tak uz to vim. Premyslim, kdy jsem si naposled vytrhavala oboci. Nejsem si jista. 
O zbytku charakteristiky uz radej nepremyslim vubec. Kablunak. 
     Jdu radej dal pro hugs and kisses.

     Sekretarka mi chce udelat radost a nabizi, ze me jeste vezme na projizdku. Venku je hezky. Bere me do Centre of Arctic Studies,





vedeckeho objektu , ktery je tesne vedle byvaleho kosmodromu. Ne, ze by odtud driv letali kosmonauti, ale odpalovali tu komercni rakety, at uz to znamena cokoli.





    Take tu maji runway pro pristani space shuttle, ale zatim se to nestalo. Moc nevim, proc by tu pristavali. Kvuli medvedum...nebo Brianovi?

     Chlapek v Arctic studies mi vypravel, jak tu kdysi uprostred zimy nouzove pristalo letadlo s turisty miricimi do teplych krajin a jaka to byla prca, kdyz damy vylejzaly z letadla v sandalech.

     Sekretarka mi chtela na rozloucenou ukazat neco povzbudiveho, tak me zavezla k vraku letadla, ktere se neuspesne pokusilo odletet z Churchillu.
Nejradeji mam tyto scenerie pred vlastnim letem .Co nadelam. Fakt povzbudive. Spadlemu letadlu se rika Miss Piggy. Protoze je tluste. 
Ze srdce doufam, ze zejtra letim hubenejsim.

     S urcitou nostalgii se prochazim mestem a loucim se.
Bylo tu to trochu jako v romanu o zlate horecce od Jacka Londona.
     Krome polarni zare jsem vlastne nevidela nic moc z toho, co jsem videt chtela, ale zazila jsem i spoustu veci, ktere jsem neplanovala. Nafotila jsem spoustu obrazku, ale nesu si uvnitr i dalsi stovky momentu, ktere jsem sice nevyfotila, ale smazat nejdou. O to jsou mozna krasnejsi.










     Nasleduji velke nakupy.
Od jedne z Metis, Myrtle de Meulles, si nakupuju obraz, ktery je udelany z vlasu karibu, takovy 3D. Ma na to svetovy patent. Obraz je nadhernej, na cernem sametu. Je desne drahej. Ale vem to cert. Pani je celym svym zivobytim zavisla na vyrobe techto obrazu. A zrovna v lednu moc japonskych turistu nechodi. Nesmlouvam. Musela bych se stydet.




     Jeste letim rychle prohledat obchody, jestli maji nejake zajimave caje, co stradam pro kamaradku z Cech, ktera sbira cajove obaly. Nakoupit knihy pro deti a manzela, nejake darecky pro pratele ve Winnipegu a par pohlednic pro zname.
     Vecere na rozloucenou s lekarskymi kolegy a pak uz jenom prochazka usinajicim Churchillem.

     Rano sbalit, uklidit, odevzdat klice a zajit na obed, ktery se pro me stane nezapomenutelnym . A hura na letiste.
     Za par hodin jsem ve Winnipegu.





     Odletam se strepinkou pod kuzi. Za pet dni letim zpet.
Daleko severneji, do daleko vetsi zimy.
Mezi Eskymaky.