26.1.2009 
     Zivot se zabehl do studenych koleji a vlastne se nic nedeje. Vsechen adrenalin jsem vycerpala letanim sem tam nad Manitobou a ted jen chodim z prace do prace , od pul jedenacte do peti. 
     Rozhodli jsme se zpestrit nas zivot vyletem do jedine restaurace, ktera tu je otevrena. Vecere byla prima, vyber z mnoha typickych eskymackych jidlel jako nachos, pizza, spagety nebo hamburger s hranolkama. I piti je typicky lokalni - pivo. 
     To bylo mozna duvodem toho, ze jsme se po veceri nejen vroucne objimali s Eskymaky ( samozrejme za ucelem upevneni evropsko-eskymackych vztahu), ale nekdo mel ten skvely napad, ze pujdeme hledat polarni zari, lisky nebo aspon ledni medvedy.





     Nikomu neprekazelo, ze jsme obleceni jen na navstevu restaurace pres ulici, nemame cepice, natoz oteplovacky, a ze teplota venku je kolem -50. Nadsene vyrazime, jsme tu prece jen na mesic, musime aspon neco videt. Pratelsti Eskimo poradili, ze musime dojit na konec hlavni ulice, porad rovne, az tam kde konci poulicni osvetleni, tam zarucene budou aspon ty lisky. 
     A my fakt jdeme. A jdeme.A jdeme. Ta zatracena ulice je dlouha jak Hollywood Blvd. A nebere konce. A my furt jdeme.




     V duchu si predstavuju Eskymaky, jak se ted v hospode tlemi a po tvarich jim tecou slzy smichu, jak jim ty bledouni naleteli. Navrhuju kanadskym kolegum navrat, protoze mam nohy v dzinach uplne mrazeny, ale kanadsky, stejne jako sovetsky clovek, se hnedtak nevzdava. Musime prece neco videt! 
 Nechce se mi jit samotne zpet, ale zvazuju, co je horsi, nechat se po ceste zpatky znasilnit opilym Eskymakem nebo zmrznout zaziva pri hledani polarni zare na zatazene obloze. Fakt vaham. Nenavidim Eskymaky. Nenavidim Kanadany. Nenavidim zimu. Nenavidim polarni zari. Nejvic nenavidim sebe a nechapu, jak ve ctyriceti letech muzu mit tak debilni napady.  Nastesti jeden z kanadskych kolegu se rozhodl, ze je mu zima, a ze se chce vratit. Miluju Kanadany! 
     Jdeme zpet. Jen my dva, ostatni pokracujou v hledani lednich medvedu ve snehu. Jakkoli mi byla zima predtim, ted je mi stokrat vetsi. Cesta zpatky je proti vetru. Nohy v dzinach uz me nestudi, ale odporne pali. Pak ze smrt umrznutim neni tak hrozna. Konecne vidime svetla nemocnice a jedineho polarniho medveda siroko daleko  (na obrazku). Nase obydli je hned pres ulici.



      Plni euforie, ze jsme prezili, zalezeme do vchodu nasi ubytovny. Pri pohledu na kolegu se zdesim - on nema oblicej, ale osklivou, ohnive rudou skvrnu. Nikdy v zivote jsem nevidela tak cervenou kuzi. V duchu si rikam jestli tohle bude bez nasledku na jeho ksichtiku. Dekuju Bohu, ze ja jsem sice mrazena, ale jinak v pohode. Najednou zarvu bolesti. Spolu se salou, kterou jsem mela pres oblicej, si sundavam znacnou cast spodnich ras. Primrzly k sale.