1.2.2009 
      Ani svetla, ani medvedi, natoz velryby. To by v tom byl cert, abych nemela nejaky ten polarni zazitek. 
     Sedic v kancelari s tuzkou v puse, listujic knihou plnou polarnich zari, lednich medvedu a velryb, dostavam genialni napad. Co treba jet na vyjizdku psim sprezenim? Neco takoveho by tu mit meli, ne? Ale jak to zjistit.     
     Hledat v telefonnim seznamu v kolonce Psi sprezeni? Nadsene se ptam domorodcu pracujicich v nemocnici, nevedi-li o nekom, kdo by me povozil na psim sprezeni. Potutelne se usmivaji, pokukujice jeden po druhem. V jejich ocich ctu: Zblaznila se? V tomhle pocasi? Vzdyt z ni bude rampouch. Ale jsou velmi zdvorili a tak jen kyvaji hlavou a slibuji, ze se poptaji. 
     Zase si pripadam jak...A tak. Odchazim svuj napad diskutovat s Halifaxem, ktery jediny projevuje o moje napady zajem. Je nadsen! Asi proto, ze taky prijel jen na mesic. Jako ja. Muj napad mu prijde velmi brilantni a je videt, jak ho mrzi, ze to nevymyslel sam. O pobavenych oblicejich domorodcu jsem se mu samozrejme –zapomnela zminit. 
     Pristi den se v nasi kancelari rozdrnci telefon a Halifax mi sdeluje, ze zitra v poledne pojedeme na psi sprezeni. Je to domluveno. Mam chut mu dat pusu. Sice v te dobe mame kliniku, ale nasi starsi kolegove nas se skodolibymi usmevy ujistuji, ze to nevadi, jen at jdeme. Postaraji se o nase pacienty za nas. JEEEEEEJ!

     Prijizdi pro nas velmi dustojne a eskymacky vyhlizejici pan neurciteho veku. Divne si me prohlizi. Pta se zcela bezostysne Halifaxe, proc s sebou bere tu zenu. Neverim vlastnim usim. Mam chut podotknout, ze jim prece budu udrzovat ohen a varit caj. A porcovat maso. 
     Halifax rudne a koktave vysvetluje, ze jsem jeho kolegyne a ze i ja se zucastnim vyjizdky se psim sprezenim. Chlap nevericne kouka a nerika radeji nic. Ja se mracim. Za nekolik minut prijizdime k farme s polarnimi psy a ja zapominam na svou nevrazivost. Ac nejsem zadny zviratomil, tihle psi jsou opravdu krasni. Cernobili s obrovskyma kulatyma modryma ocima. A velmi pritulni.





     Pan nas vzal s sebou do sveho pribytku, kde jsme udelali business, to znamena strcili mu do kapsy par dolaru, pak se pochlubil svymi diplomy ze soutezi se psim sprezenim a sel chystat sanky.



     My samozrejme nelenili a sli si uzivat pejsku - a mrazu. Musim priznat, ze mi pejsanu bylo trochu lito. Ani ja, ani Halifax, natoz pan majitel nejsme zadna pericka a kdyz jsem videla na psich telickach ty popruhy, mela jsem obavu, ze je ten vylet bude bolet. Ale nikdo nic nerikal, tak jsem mlcela i ja, uz takhle si pan eskymak myslel sve o tom, co tu ta zenska vlastne pohledava. Tak jsem aspon fotila, co se dalo, hladila opasana psi stvoreni a v duchu se jim omlouvala, ze jsem nezacala drzet dietu hned po vanocich.









     Sprezeni bylo brzo pripraveno k vyjizdce a psi poskakovali, dokonce se zdalo, ze radosti . Pan Eskymak naznacil, ze kdyz uz tu ta zenska musi bejt, posadime ji teda dozadu, aby ji nebyla zima. Takze ja polezu do sanek prvni, roztahnu nohy a usadim mezi nima Halifaxe. No to toho teda uvidim. Za ty prachy. Ale v dane macho atmosphere se mi nechtelo s nimi dohadovat. Jako poslusna eskymacka zena jsem udelala, jak mi porucili.



     Pan eskymak zavelel Go–Go-Go a my vyrazili. Byla to nadhera. Psi bezeli neuveritelnou rychlosti tundrou, snih se trpytil zlate, vzduch sustel zimou, proste parada. Parkrat jsem se pokusila vytahnout fotak a udelat nejake obrazky, ale jednak jsme jeli primo slunci naproti a jednak musim priznat,  ze jakmile jsem vytahla prsty z rukavic – bolelo me to. Eskymak sem tam zavelel Yak-Yak-Yak – to znamena “doleva” nebo Gee-Gee-Gee a jeli jsme napravo. Psi byli neuveritelne trenovani. Po ujeti dvou mil jsme se otocili a jeli zpatky. Znovu jsem zkusila udelat obrazek za jizdy, tentokrat se sluncem v zadech a povedlo se. I Halifax sviral v ruce fotak.



Priznavam bez muceni, ze konci jizdy uz mi byla zima. Ackoli jsem na sobe mela troje kalhoty, oteplovacky, svou ohromnou perovku a dva svetry, nejvic mi mrzly spicky nohou. Kolena jsem mela sevrena mezi Halifaxem a sankama, a tak jsem jimi nemohla pohybovat. Taky jsem mela omrzliny na rasach, ktere se mrazem lepily dohromady a slzy na nich vytvarely rampouchy. Zvlastni pocit. Jizda skoncila. Jsem primrzla k sankum, ale citim se skvele. Jsem rada, ze me neodradily potutelne usmevy.