24.1.2009 
      Nastup do prace druhy den. Tempo pomale, s mestem se to neda srovnat. 
     Zatimco ve Winnipegu stravim s pacientem tak max deset minut, tady mam na pacienta pul hodiny a pracovni doba v klinice zacina v deset tricet. Raj. Odmyslim-li si minus padesat venku. 
     Vecer prvni sluzba. Protoze ja mam proste desnou karmu co se sluzeb tyce, hrne se mi jeden prijem za druhym. 
     Eskymacka do sebe nahazela dvacet benadrylu, zapila to vodkou a za hodinu zavolala kamaradce, at zavola zachranku, ze se ji nechce umrit. To je tu pry caste. Holka padesatileta ale nevypada tak spatne. Sice ma s sebou prazdna platicka od benadrylu, ale ja ji tech dvacet tablet neverim. Spis tu vodku. Prijimam ji na pozorovani a jdu delat dalsi prijem, tentokrat bolest bricha. Pacient strizlivej. 
     Kdyz dokoncuju tenhle prijem, objevi se muj boss a oznami mi, at se jdu vycurat, ze musim letet jako lekarsky doprovod do mestecka ARVIAT, je tam rodicka ve 31 tydnu a mym ukolem je porodit miminko, zaintubovat ho a se vsemi pristroji dopravit zpatky. Neverim vlastnim usim. CO ? Sice jsem uz par porodu delala, ale nikdy ne na nedonosencich. Coz o to porodit, ale intubovat? Vzdyt to dite nema jeste poradne fungujici plice. Doktor se zasmal a rekl, ze to zvladnu. Za pet minut pro me z letiste prijizdi posadka a ja jeste v rychlosti stacim sbalit z knihovny Resuscitaci novorozencu. Rukavice ovsem zapomenu.




      Kvuli spatnemu pocasi, zima, vitr, snehova boure, zvtrdneme v hangaru v Churchillu nasledujici dve hodiny. Precetla jsem celou Resuscitaci novorozencu jeste pred odletem.



     Konecne sedime v letadle smerem na Arviat a ja nechapu, proc jsem se driv bala jit na horskou drahu, ktera je proti tomuto letu prochazka ruzovou zahradou. Stridave se modlim a opakuju si davky leku pro 31 tydenni mimco.

     Konecne Arviat pod nami a ja poznavam jak jsem naivni. Ve snehove bouri totiz nevidime letiste. Nasi dva mladi a krasni piloti museli zkusit pristani petkrat, nez jsem spocinuli kolecky na pevne zemi. Je mi na umreni, beru knihu a specham do nejhorsiho vetru, ktery si umim predstavit, za svymi  dvema pacienty. Jsem rada, ze nejsem hubena. Nevim, kam se podela gravitace, ale musime se drzet vsichni za ruce, abychom byli schopni neodletat s vetrem. Je mi zima a nevidim nic. Dobrotiva sestricka se smilovala a pujcila mi nahradni rukavice. Jinak verim, ze uz bych byla bez prstu. Nekdo me dotahnul do zdravotni stanice. Jakysi kulaty Eskymak. Netusim, jak jsem k nemu prisla, ale jsem moc rada, ze se to stalo. Mimco je furt v brisku (mamca otevrena na pet prstu, kontrakce kazdych pet minut), a tak se rozhodujeme pro okamzity let zpatky do Churchillu, tam je aspon nemocnice a tam si pro nedonosence prileti tryskac z Winnipegu, aby ho odvezl k neonatologum. 
     Byl to  perfektni plan. V tehle chvili jeste netusim, jak naivni.


     Vubec nechapu, jak v tomhle pocasi poneseme nositka s tehotnou zenou. Nastesti se nemusim starat. Mam urcite vysadni postaveni a nemusim nic delat. Fyzicky. Za to se ode me ocekava vydavat vsechna rozhodnuti. Radej bych nosila tu pacientku.

     Nekolik chlapu nejak dovlece rodicku v celku do letadla, zavreme dvere a mame ohromnou radost, doslova se se sestrama (doprovazi me dve) objimame, vsecko dobre dopadlo, za ctyricet minut jsem v nemocnici v Churchillu. To urcite klapne.

     Nemuzeme pochopit, proc letadlo vydava hrozive zvuky a uz dvacet minut sedime a nikam se nepohybujeme. Kabinka letadla je strasne mala, se vsemi leky, pristroji, nami trema a pacientkou na lekatku, vubec si neumim predstavit, jak bychom tu rodili mimo a zacinam byt lehce nervozni. V tom vyleza pilot a rekne sorry ladies, nikam se neleti, zamrzly kolecka a zapadli jsme snehem. Musime zavolat nekoho, aby nas na runway odtahl, ale nejdriv musime odhazet snih. 
     Takze jsme zavolali taxik, ve kterem vzdy dve z nas sedely, aby se ohraly a jedna z nas byla s pacientkou ve studenem letadle. Setrilo se palivo a elektrika. Po dvou hodinach snih odhazeli a odtahli letadlo na runway.    
     Konecne jsme odleteli. Pacientka, asi strachy-nebo zimou-prestala mit kontrakce. Takze jsme nad Churchillem rozhodli, ze pokud nema kontrakce, zkusime ji dopravit az do Thompsonu, kde krome nemocnice, maji i ziveho porodnika .



     Thompson znamenal o hodinu delsi let, ale lepsi peci pro nase pacienty. Zapomnela jsem podotknout, ze tohle mimi bylo uz ctvrte dite tehle mamci, takze clovek nikdy nevi. Nicmene rodicka  se rozhodla cestu do Thompsonu prospat a to bez jakychkoli kontrakci, takze padlo rohodnuti letet az do Winnipegu, kde krome nemocnice a ziveho porodnika  maji jeste neonatologii a o nedonosence se postaraji jak jen to nejlip v Manitobe lze. Ovsem az za dalsi dve hodiny. Optimalne. I tenhle odhad byl samozrejme uplne naivni.

     Deset minut po preletu Thompsonu pacientka zacala mit pravidelne kontrakce, ktere samozrejme zesilovaly a zkracovaly interval. Nad Winnipegem nam nepovolili pristani kvuli mlze a odeslali nas do Brandonu (asi 45 minut), nad Brandonem nam rekli, ze je tam mlha horsi, nez ve Winnipegu, at se vratime do Winnipegu! 
     Pristali jsme. Kontrakce kazde dve minuty. 
     Zachranka, kterou jsme z letadla volali, nikde. Ok rodime na letisti. 
     Jsem tak unavena, ze je mi to jedno. Kdyz vsecko v letadle vybalime z tasek, nachystame prosteradla a inkubator, dojede zachranka. Skaceme s chudakem mamcou do zachranky, a ritime se Winnipegem do nemocnice. Ve dverich zacne pacientka kricet, ze musi tlacit. Sestra ji zauzluje nohy do klubicka a narizuje, ze to musi vydrzet jeste dve patra. Pacientka je zrejme na prikazy zvykla a tak ji asi za tri minuty odevzdavame na porodni sal. 
     Balime papiry a jedeme na letiste. Letime zpatky do Churchillu. Pristavame ve dve odpoledne. Vyletali jsme o pulnoci. Druhy den jsem rada, ze dneska nemam sluzbu, jen kliniku a  tak budu vysetrovat jen normalni pacienty.