31.1.2009 
      Zivot v eskymackem mestecku se pro me rozbehl eskymackym tempem, ktere, jakkoli je to v te bile zaplave neuveritelne, velmi pripomina tempo karibiku. Vsechno deni je tak pomale, jak jen si lze predstavit. Prace tady je asi snem kazdeho residenta. Clovek se vyspi, nejdou mu po krku kolegove, kteri proste musi ukazat, ze jsou lepsi a navic, prace je nekonecne rozmanita, od porodu az po paliativmi peci, vcetne vyndavani kovovych pilin zapichnutych do oka, coz se mi postestilo prave vcera.
Zamrzla tvar kolegy z Halifaxu davno rozmrzla a je sice oslehana mrazem (ostatne jako nas vsech),ale prezentabilni, takze zdaleka nepripomina osklivy rudy flek z nasi predesle vypravy .



     Po vecerech ctu intelektualni internetove casopisy jako Zena-in, messengeruju s detmi, ucim se neco na atestaci a nebo hraju v telocvicne bingo s eskymackymi babickami. Nikdy jsem nevyhrala. Babicky se mi hrmotne chechtaj a ptaj se, jestli nechci radsi skalpel. Vubec nechapu, jak to myslej.



     Vcera jsem se rozhodla, ze proste musim videt polarni zari. Obloha byla cista, plna hvezd. V pul dvanacte jsem, vyzbrojena veskerym oblecenim ktere mam, vylezla na breh Hudson Bay



a tise a pokorne cekala, az se rozpouta nadherna hra svetel, tak jsem ji videla na mnoha obrazcich z polarnich oblasti.
Musim priznat, ze jsem se sama , ve tme a mrazu bala.
(Vrchni sestra mi dneska odpoledne , kdy jsem se ji sverila se svym nocnim planem objevovat auroru borealis, se shovivavym usmevem rekla:
” Holka, kdyz uvidis polarniho medveda, ne abys ho zacala fotit -utikej!” No jo, mistni uz jsi vsimli, ze jsem naivni stvoreni, ktere sice nema v -50 rukavice a cepici, zato ma s sebou vzdycky fotak- a mysli si o tom sve )

     Tak stojim v tichu na brehu zamrzle zatoky a koukam do tmy. Zacinam se klepat zimou, ale krome nadhernych hvezd nevidim nic. Rozhodla jsem se, ze vydrim celou hodinu. To by bylo, kdyz uz tu jsem, nevidet ani svetylko. I Halifax uz polarni zari videl, kdyz sel v noci ze sluzby. Sakra. Nevzdavam se. Zezadu slysim podivny sramot. Nevim proc, vzpominam si na vrchni sestru a zacina mi v te zime byt horko. Ze by medved? 
     V zivote jsem nemela tu cest osobne se potkat s medvedem, natoz lednim, ve volne prirode a nejak si vubec nejsem jista, jestli s nim bude rozumna rec. Neco mi rika – tak utikej. Ale jsem mrazena, bojim se a jedina cesta po ktere se da utect je ta, odkud slysim ten sramot. Uz si predstavuju, jak bude mym detem, az si prectou ve Winnipeg SUN titulek: MLADA LEKARKA SEZRANA MEDVEDEM V CHURCHILLU ! Ze zachvatu paniky me vytrhavaji hlasy. Lidi! To neni medved! To jsou lidi!



     Raduju se a v duchu vyplazuju jazyk na vrchni sestru. Dalsi nadsenci co hledaji polarni zari. 
Oddechuju si. 
     Chyba lavky hledaci polarni zare - policie. Nekdo jim volal, ze za nemocnici uz skoro hodinu postava podezrely subjekt, at to jedou prosetrit. God. No nezavreli me. Nicmene jsem si jista, ze me chteli deportovat na psychiatrii. Jenze jediny psychiatr v Churchillu dneska vecer, jak pochopili, jsem vlastne ja, tak to vzdali a poprali mi bezpenou noc. Jeste nez odesli mi doporucili, kdyz uvidim ledniho medvera – utect. Auroru borealis jsem dosud nevidela.