9.2.2009 
     Je nedele a jako spravna krestanka bych mela jit do kostela. Coz o to, rada bych, ale mam sluzbu v nemocnici a jak znam svoji karmu co se sluzeb tyce, pristich dvacet hodin se z nemocnice nepohnu. Otravene vypiju kafe a vyrazim do nemocnice s medvedem. Po ceste premyslim o tom, jake asi maji Eskymaci nabozenstvi. Zatim jsem v Churchillu videla jen krestanske kostely,








zadna synagoga natoz mesita. Ne, tu jsem tu fakt neocekavala. Ale co puvodni obyvatele, prijali krestanstvi, jsou neverici jako vetsina Cechu, anebo maji nejake sve “prirodni” nabozenstvi? A vubec, je pravda, ze si o sebe otiraji nosy, kdyz se potkaji? Otazky stranou, prichazeji mi prvni pacienti.



Uz jsou pryc. A na ty nosy jsem se zapomnela zeptat.


     Uplynulo uz tolik dni, co jsem v Churchillu a vlastne jsem nevidela nic z toho, na co jsem se nejvic tesila. Velryby priplouvaji na leto, medvedi prichazeji zpatky z ledovych jeskyni se svymi novymi mladaty na konci brezna a polarni zare se rozhodla, ze ji proste neuvidim. Chodim otravene mesteckem a myslim na tu nespravedlnost. Tak ja jim tu dru ve dne v noci jak ta ceska...valach, a neuvidim ani medvide. Prochazim mezi typickymi chaloupkami, ale neprijdou mi nijak oslnive exoticke, bo takovych maringotek je plny i muj domovsky Winnipeg.



     A tak se potloukam mrazem a premyslim, co bych vyfotila zajimaveho. Moje oko spocine na INUKSUK, coz je v eskymacke reci “nekdo tu byl pred tebou” nebo taky figurina cloveka slozena z kamenu. Stoji jich tu vsude plno, skoro kazdy dum ma svou. Jeden velky inuksuk je i na brehu Hudson Bay, kde pusobi velmi monumentalne.



Po tom vsem potloukani se rozhodnu navstivit Eskymacke museum. Treba tam bude neco o tom, jak se stavi iglu, jak se cte to jejich pismo, nebo neco o tech nosech. Mozna i obrazky polarni zare, kdyz uz se prede mnou tak peclive schovava.



     Clovek se eskymacky rekne INUK (zatim co NANUK je ledni medved), mnozne cislo je INUIT. Jejich rec se jmenuje INUKTITUT. Iglu se stavi tak, ze se vyrezou pilou kvadrove cihly ze zledovateleho snehu, ktere se stavi na sebe a k memu prekvapeni, nahore neni otvor, jak jsem si vzdy predstavovala. Takze iglu rozhodne neni hromada snehu, do ktereho se vydlabe chodbicka. Nicmene i takove staveni se mezi eskymaky pouziva, hlavne na jednodenni prespani pri lovu, a tomuto staveni se rika Quinzhee (kvinzi).



     Stravila jsem v muzeu par hodin, vyfotila par malickosti, jako treba neuveritelne velky obratel belugy, ktera se v churchillskych vodach bezne potlouka (pochopitelne jen kdyz tu nejsem ja)



a miloucky plagatek, ktery je ovsem k videni i v ulicich mesta.



Nevim, jestli je preklad nutny, ale znamena to: Ruka ktera krmi, by mohla byt sezrana.
Zrejme vystraha pro japonske turisty.



 Taky me nadchla sachovnice vyrobena z kosti velryby, ovsem v eskymackem pojeti. Nejlepsi je iglu misto veze.







     Do musea zavital i mistni katolicky farar. Velmi inteligentni pan, mluvici sedmi jazyky, zahrnujicimi i Inuktitut. Studoval v Rime, je mu neco pres sedmdesat a nejen ze je neuveritelne vzdelany, ale je velmi mily, pokorny a dobrosrdecny. 
     Napadlo mi, ze bych se ho mohla zeptat na par veci, ktere me zajimaji o mistnich obyvatelich, ale priznam se, ze na nosy jsem si netroufla. Zeptala jsem se na nabozenstvi. Rikal, ze mistni jsou vetsinou krestane. Ani vic na severu se nesetkal s zadnymi obrady, jinymi nez krestanskymi. Samani ovsem ve vesnicich jsou, ale jsou spis povazovani za alternativu lekare, nez za religiozni bytosti. 
     Pak jsem se poptala na Inuktitut. Panu farari se rozsvitila ocka (asi se tu nudi) a nejen, ze mi zakoupil jako darek tabulku s abecedou, ale hned se jal ucit me vyslovnost a zaklady reci.



     A pak me pozval na veceri na faru, ze tam bude par lidi a ze me jim predstavi. Byla jsem nadsena a tesila se, jak budu na veceri s Eskymaky a dozvim se konecne nejaky ten detail o jejich zivote. 
     Dorazila jsem na veceri s dortem v tasce, abych nesla s prazdnou a dostalo se mi zajimaveho privitani. Pan farar byl v rouchu, jake pouziva pri msich. Nevedela jsem, jak se tvarit. On se pousmal mym rozpakum a vysvetlil mi, ze soucasti fary je i mala kaple, a ze zrovna doslouzil vecerni msi. Vecer chodi malo lidi a kaple se spis vytopi, nez kostel. Doprovodil me mezi hosty. 
     Jake ovsem bylo me zdeseni. Mezi hosty nebyli zadni Eskymaci, ale jen bili lide. To by mi az tak nevadilo. Jen-vsichni mluvili pouze FRANCOUZSKY! Navsteva z Montrealu. Naramne jsem si pokecala ( jedine, co umim francouzsky je miluji Te). Vecere byla prekvapive bajecna a ja, jako cudna deva, jsem se kolem devate rozloucila. 
     Pan farar me doprovazel ke dverim a ptal se jak se mi tady libi. Rekla jsem, ze je tu krasne, ale jeste jsem nic nevidela. Velryby odplavaly, medvedi rodi v jeskynich a polarni zare se mi schovava. On se temer otcovsky usmal a navrhl, abychom se sli do kaple spolu pomodlit. A sli jsme, poklekli a verte nebo ne, pan farar vyseknul krasnou modlitbu, teda dik za nase setkani a poprosil, at se mi postesti videt polarni zari nez odjedu. Mela jsem slzy v ocich, protoze takhle mily mi dosud byl jen jeden pan farar a ten je tak daleko.

     O dve hodiny pozdeji, kolem jedenacte, valim se v pokoji po koberci a koukam na CSI New York. Rany na dvere. Halifax. Zdalo se mu, ze vidi polarni zari z okna. Vidim to taky? Kysele vyhlednu z okna. Ne. Nevidim nic. Odejde. Neda mi to, beru si na sebe rifle, bundu a fotak a utikam na breh Hudson Bay. Co kdyby. 
     Jedine, co vidim je tma a zima. Tu teda nejen vidim. Jsem na brehu a koukam do tmy. Stojim tu asi pet minut az najednou. Prede mnou se rozsveci zelena zare, ktera roste, zvetsuje se, tancuje a ja nedycham strachy, ze bych ji mohla vyplasit a ona by utekla. Nadherna. Zelena. Rychle vytahuju fotak a i kdyz me hrozne moc boli prsty z toho, jak se snazim nepohnout a neco vyfotit, rikam si, ze omrzliny si budu lecit potom. Vydrzim ctyri zmacknuti spouste. A pak uz jen koukam a koukam a koukam. Nemuzu se zbavit dojmu, ze to co vidim, ma neco spolecneho s mou dnesni navstevou pana farare. Napada me, jak by se asi tvarily moje ceske kamaradky na to, co mi ted bezi hlavou. Taky si vzpominam na Pulp Fiction. Ale nejvic me pri pohledu na tu nadheru napada - Buh je veliky.

     Cekam do konce predstaveni a pak bez potlesku, ale plna nadseni, odchazim domu shlednout sve ctyri obrazky. Moc se tesim, jak je poslu vsem svym znamym. Ruce me ovsem boli priserne. Ale komu by to vadilo, po takovem ulovku









Priste nefotim. Takhle presne vypadalo to, co jsem videla. Obrazky jsou ovsem z googlu. Nebudu se chlubit cizim perim.







Laska nejen
nemoci prenasi.
VY

JA A ESKYMACI

Dnes již 5605 visitors (14438 hits)
=> Do you also want a homepage for free? Then click here! <=