17.3.2009
     Odporny budik. 7 rano. Stale jeste trochu unavena vcerejsim letem do Rankinu bojuju s myslenkou, ze si jeste trochu pospim. Prece jen klinika zacina az v 8.30. Mejkap u Eskymaku pouzivam minimalne, takze mi bude stacit par minut – rika moje linejsi ja. No jo, ale musis se vysprchovat a umejt si vlasy,
nesmis delat ostudu bile rase, namitne moje slusnejsi ja.V tu chvili se mi vybavi slovo KABLUNAK....a je rozhodnuto.
     V bytecku je krasne teplo, voda tece varici...sprcha je velmi prijemna.
Jen co si do vlasu rozbublatim sampon, slysim zvonit telefon. U vsech Eskymaku, kdo mi muze takhle brzo volat a proc.
     Zcela mokra a s kousavou samponovou penou v ocich, utikam do obyvaku k telefonu. Hi, Dasa speaking, rikam velmi milym hlasem  a v tom si uvedomuju, ze stojim uplne naha v obrovskem okne obyvaku, ktere samozrejme nema zadne zaclony. Zato ja mam v ruce telefon.
     Letim s nim do koupelny a povedomy vasnivy muzsky hlas na me zarve:" okamzite prijd do kliniky, mame tu abrupci. Mas na to deset minut." A zavesi.

     Lovely. Vubec nevim, co mam delat. Tohle je pomerne neplanovane. Jedine, co me napada, je rychle si oplachnout sampon, vzit na sebe cokoli najdu prvni, vlasy mirne rozcesat a letet do nemocnice.A taky to delam. 
     Po ceste , ktera muze trvat asi tak pet minut ( pet minut v minus padesati je pro me jako pulhodina v lidsky prijatelnem pocasi), me vsecko strasne studi, nadavam jak dlazdic a v koutku duse doufam, ze tohle cele neni jen pomsta za vcerejsi nevinnou navstevu bytu meho nadrizeneho.Vzhledem k casove tisni jsem nechala vlasy mokre , jen osusene ve spechu rucnikem (a kdo me zna, vi, ze nejsem zrovna na jezka ).
     V klinice na me koukaji jako na zjeveni. Bodejt by ne. Prave vstoupilo strasidlo, ktere ma rampouchy nejen misto ras, ale i misto vlasu. Navic, kdyz si sundam svoji o pet cisel vetsi teplou bilou bundu, jednak mam zelene operacni obleceni ( prece si nebudu brat lidsky odev, kdyz cekam spoustu krve horem dolem), druhak mam cela zada promocena, jak mi skapava voda s vlasu.
Chudak sekretarka, je v soku s otevrenou pusou a to, ze jsem neutekla z psychiatricke lebebny mi veri jen diky tomu, ze mam oficialni jmenovku s titulem. 
     Okamzite me odvadi do mistnosti urcene k porodum, kde je uz beztak pritomny veskery zdravotnicky personal Rankinu, sestavajici ze trech porodnich asistentek, sesti sester, jednoho lekare a ted uz i me.
     Doktor si me bere do kancelare a pta se, jaka je moje zkusennost 
s komplikovanymi porody, abrupci placenty a poporodnim krvacenim. 
No nejaka by byla, ale vetsinou s porodnikem za zadkem...co kdyby. 
Key mi oznamuje, ze on rodil dite naposledy pred sedmnacti lety a mam teda lepsi zkusennosti nez on a ze ode me ocekava, ze budu supervisovat porodni asistenky a ridit akci. Perfektni zacatek mesice. Jen co je pravda.

     Velmi sebevedome odchazim organizovat zensky, ktery uz dvacet let rodej jedno mimo za druhym a urcite jsou zvedavy na nejaky residenstsky ucho, aby je slo organizovat. 
     Moje predtucha se naplnila. Vubec me k rodicce nepustily. Vsichni byli ve velkem stresu a kriceli jeden pres druheho, delali zmatky, lovely. Musela jsem zakricet a predstavit se. Je fakt, ze ve vecech, ktere nemeli az tak co delat s otvirajicim se deloznim cipkem pacientky me respektovali, takze ja jsem se starala o tlak, transfuse, monitoring zakladnich  zivotnich funci a pripravu na resuscitaci mima. Pres ten chaos se nam podarilo matcin tlak stabilizovat, narvat do ni par transfuzi, osm litru fyzaku a porodni asistenky dostaly mimo ven. 
      Snad proto, ze jsem byla celkem v klidu, na resuscitaci docela pripravena 
a navic jsem i nejakou tu modlitbu vysekla za to male, mimo za dve sekundy po porodu zruzovelo, zacalo kricet na celej svet a mrskat nohama rukama.Bylo uplne v poradku. Mamino krvaceni se podarilo s pomoci par tabletek zastavit. Chvala Bohu.
     S pocitem – zvitezili jsme , odchazim za svym nadrizenym. Podekuje a oznamuje mi, ze ted musime maminku i s ditetem odvezt na pozorovani do Winnipegu. At to zaridim. Ja vul jsem si v prubehu toho zmatku vubec neuvedomila, ze mi tady v Rankinu nemame nemocnici. Teda s luzkama.
Maji tu jen ordinace, jako na poliklinice. O God! Vzdyt jsem sotva priletela, to mam zas letet zpatky? Cesta z Rankinu do Winnipegu je skoro sest hodin letadlem. Hodina na zemi na predani pacienta do nemocnice a sest hodin letu zpet.

     Ne, me uz nemuze nic prekvapit. Jsem kysela jak citron, ale co nadelam, pacientka poporodni peci potrebuje a je to muj job. Jeste, ze neni vichrice, jako minule.
     Volam porodnici ve Winnipegu, at nas ocekavaj a volam letiste. Sluzbu ma sestra, ktera se mnou letela minule. Ma radost, ze me znova uvidi. Ja ji taky rada uvidim, i kdyz bych s ni radej sla na gin/tonic. 

     Je krasne, slunecne mrazive pocasi, nalodeni pacienta do letadla je ve srovnani s mou predchazejici zkusennosti prochazka kopretinovym sadem.
     Posadka velmi prijmna, letim jen ja a Sue, piloti mladi , silni a krasni, miminko porozene - prileti specialnim letadlem pro nove narozena miminka o trochu pozdeji, maminka se stabilnim krevnim tlakem, de facto nuda.Ja musim letet jen – kdyby neco. I vlasy uz jsem si stihla rozcesat, stouram se tedy v nose a fotim, co se da.









     Moc me zaujal tvar espezetky ambulance. Rozhodne zadny fadni obdelnik.



     Cesta prijemne ubiha, pacientka odpociva.












    Pilot nam hlasi, ze potrebuje prazdnou flasku od vody.
Sue se usmeje a zepta se jestli mam zizen. Rada se napiju. Vynda malou lahev s vodou a odleje pulku sobe, druhou pulku mne. Prazdnou lahev podava pilotovi.
     Zcela nevinne se ptam, na co ji potrebuje.
Sue, ostrilena harcovnice vzdusneho prostoru zcela bez uzardeni rekne – na curani. 
     Co? Snazim se sebevic nekoukat tim smerem, ale ted nevim, dela si prdel?
Za chvili nam pilot podava flasku zpet - skoro uplne plnou zlatave tekutiny. Nedela si prdel.
    Vysvetluje mi, ze tak se to proste dela, kdyz se v tomto typu letadla pri letu na delsi trat potrebuje na zachod. Pohotove se zepta se pacientky, jestli take potrebuje mocit. Potrebuje - Sue pod ni zastrci misu a je to. Lahev i misa s obsahem se vlozi do igelitoveho pytle a zavaze. Pres to se z hygienickych duvodu nasadi jeste dalsi dva pytle, aby se to neprotrhlo. 
     Ptam se, co kdyz ma potrebu sestra, nebo co kdyz ma prujem? Sue odpovi, ze se ji to nikdy nestalo, ale proste by se slo rovnou.....do pytle.





     Napada me jeste dalsich sto variant, kdy proste clovek akutne potrebuje zachod – a DVERE, ktere v tomto letadle jaksi chybi, a jsem pevne rozhodnuta, ze tento let uz nebudu nic pit.
     Zbytek letu probehne v pohode, pacientku odevzdame ve Winnipegu v nemocnici, zpatky na letiste a odlet. Po ceste na letiste se  jeste rozhodneme pro koupi kafe na cestu. Objednavam si Extra large, kafe mi celej den fakt chybelo ...
     Sue, muj andel, me taktne upozorni, ze bych mela zvazit, jestli si nekoupim mensi. Kafe je prece jen diuretikum.
Objednavam small.

     Pri ceste zpatky lezim na lehatku pro pacienty a snazim se usnout. Premyslim o tom, jaka zmena z cloveka, ktery se jeste pred mesicem skoro bal vlezt do letadla. Jsem unavena. Letim tuhle trasu uz po druhe za dva dny.             
     Letadlo obklopuje tma. Najednou jeden z nasich pilotu vola, abych prisla do kokpitu. Jdu rada, stejne nespim. Treba me nechaj ridit.





     Vlezu tam a pilot cele letadlo zhasne. Podivej. 
     Nadhera. Vsude kolem letadla krasna, tancici a pronikave zelena polarni zare. Mam pocit, ze to je moje vyplata za dnesni den. Beru fotak a tise usedam do ulicky mezi piloty. Nechavaji zhasnuto. Chapou. Pokusim se dneska znova.

 



     Je stydliva. Nechce se fotit, potvora. Nevadi, i stydliva je krasna na koukani. Stravim zbytek letu sedic tise na zemi mezi piloty.

     Pristavame ve dve rano. Ach, v pul devate mi zacina novy pracovni den a tentokrat jsem celou noc on call ( jelikoz jsme tu jen dva doktori – budu on call kazdy druhy den, cely mesic).
     Vstavam kupodivu vcas, vyrazim vzorne upravena, se suchymi a ucesanymi vlasy za svymi kolegy a pacienty. 
    Cely den v praci, Celou noc on call  -  odpovidam dotazy sester a dvakrat vyrazim k pacientovi do kliniky.
    V pul devate rano zacina dalsi pracovni den.V pet odpoledne konci. Jsem uplne mrtva. Konecne se za tri dny vyspim.
     Planuju jit spat tak v devet, coz je na me nebyvale brzy. Plany jsou jedna vec, realita druha. V devet davaji v televizi Across the Universe s pisnickama od Beatles. Chci to videt. A pak jeste zpravy. Zpravy jsou dulezite. Usinam u nich na koberci pred televizi. 
     Budi me telefon. Ignoruju ho. Zvoni znovu. Nechapu kde jsem, proc jsem. Je tma. Hodiny ukazuji dve rano.
     Hello....z telefonu se ozve hlas Sue, Daso, moc me to mrzi, ja vim, ze nejsi on call, ale Key musi zustat v Rankinu. Mame tu zenu ve dvacatem devatem tydnu tehotenstvi, ma pravidelne kontrakce a praskla ji voda - musime...

Neeeeeeeeeeeee, neeeeeeeeeeeeeeee, no way!!!!

Laska nejen
nemoci prenasi.
VY

JA A ESKYMACI

Dnes již 5605 visitors (14444 hits)
=> Do you also want a homepage for free? Then click here! <=